Michal Malátný: ,,Snad to s Chinaski dotáhnu až do důchodu"

29. září 2011 v 21:44 |  Rozhovory
V dobrém rozmaru přišel Michal Malátný do pizzerie na pražském Andělu, kam to má z domu kousek. Zavzpomínal na zesnulého kamaráda, na přerod Chinaski z punkerů v popové hvězdy, na hrozby rozpadu, na loňské megalomanské turné i na budoucnost.

Vzpomeneš si, když na tebe takhle vybafnu, na datum, kdy tragicky zahynul váš bubeník a tvůj spolužák Pavel Grohman?

"Pětadvacátého července 2008. Tohle datum asi nikdy nezapomenu."

Bingo! Tři roky. Letí to. Stále kapele schází, nebo se už místo po něm zaplnilo?

"Muzikantsky jsme ho nahradili, museli jsme. Ale přesto přicházejí dodnes momenty, kdy nám citelně chybí. Nejvíc v situacích, kdy je třeba něco rychle a rázně rozhodnout. To Hroch uměl, až to někdy přeháněl, ale i to bylo dobře. Ale my zbylí to nemáme v nátuře. V praxi to tedy vypadá tak, že nás sedí šest kluků, dohadujeme se o něčem, nikam to nevede a jsme z toho všichni na palici."

A kreativně? On byl pro kapelu možná nejpodstatnější jako textař…

"Ano, psal nejvíc textů. I když to tak nebylo vždycky. Dříve jsem je psával hlavně já, ale potom mi došel dech. Po třicítce jsem ze sebe najednou všechno vykřičel, všechny zbytky puberty, a najednou jsem neměl o čem. I chuť scházela. V tom okamžiku to naštěstí vzal do ruky Pavel. Teď to zase zbylo na mně. Z tohoto pohledu nám hodně chybí. My jsme se vzájemně doplňovali. Já dělal spíš lyrické, básnivější texty, kdežto on byl epik, jak je zřejmé z Vedoucí, z 1970 a z dalších skladeb."


Předpokládám, že on byl z vaší party jediný motorkář. Jezdíte od té doby i ve dvoustopých vozidlech opatrněji?

"Franta Táborský, náš kapelník, má skútr, což je sice taky motorka, ale ne tak nebezpečná. Ale například já se od té doby v autě poutám, i když mám jet jen dvacet metrů. Opravdu mám strach, který jsem do té doby nikdy nepociťoval, a jezdím opatrně. A jak mi předtím byly motorky ukradené, dnes když nějakou vidím, projde se po mně husí kůže."

Jádro Chinaski vzešlo z punku, ale dnes je kapela tam, kde je. V mainstreamu, kulantně řečeno. Prožívali jste velká dilemata a rozpory, když se to lámalo?

"Bojovali jsme, měli jsme rozepře. Ale naše relativní sláva přišla v době, kdy nám bylo plus minus třicet. Tedy dávno po punku, ve fázi, kdy člověk přirozeně mění pohled na život. Najednou už to přestalo být o tom, kde sbalit holky a jakou kořalkou se ožrat. Mainstream k nám v tomhle ohledu přišel naprosto přirozeně. Pravda ovšem je, že my jsme se mu zase až tak nebránili."

Dá se na ten okamžik zlomu ukázat? Je to jeden konkrétní moment, jedna situace?

"To právě ne. I když… Vzpomínám si, jak jsme na jaře roku 1999 jeli z dotočné desky První signální, a já v sobě zřejmě zrovna sváděl ten velký boj. A ulevil jsem si v autě: Tak to máme natočený, ale je to pop. Kdežto já chtěl vždycky hrát v rockový kapele, která stojí na kytarách… Dost se to tehdy dotklo producenta Radima Hladíka i našeho impresária Milana Pešíka. A právě s Pavlem jsme si to pak vyříkávali. On mi to vysvětlil, nějak mi pomohl se přes to dostat - a další naše deska byla Na na na a na ní Klára, úplně největší pop. Tahle epizoda se ovšem časově sešla se situací, kdy odešel Petr Rajchert, Adam Stivín i Radim Hladík a kapela byla u mnohých odepsaná, a nový producent Michal Pekárek, který vůbec nebyl na tvrdou hudbu, s námi začal všechno dělat nikoli od kytar, nýbrž od piána. To byla možná nejzlomovější situace. Od té doby s každou novou deskou vyhlašujeme návrat k tvrdým kořenům, myslím, že se nám to postupně i daří, ale zbavit se nálepky popových sráčů není jen tak."

Popových megalomanských sráčů… Tím zlehka narážím na loňské turné: několik kamionů, obrovská stage jen pro velké haly, vymyšlená a nasvícená americkým fachmanem. Co vás to posedlo?

"Chtěli jsme co nejúčinnějším způsobem prezentovat novou desku. Možná poslední klasickou desku, říkali jsme si, protože fonografický trh se hroutil a hroutí. Jmenovala se příznačně Není na co čekat. Řekli jsme si, že to uděláme nejlíp, jak dovedeme, nejgrandiózněji. Hodně v tom hrála roli prestiž: ukázat, v jaké pozici kapela je, že si může dovolit i něco tak bombastického. Bylo to zajímavé. Zažít to bylo i krásné a vzrušující. Letos na jaře jsme ale zase objeli kulturáky a kluby, sály do dvou tisíc diváků, a potvrdili jsme si, že patříme tam, ne do hal. I na atmosféře koncertů to bylo znát."

Asi to nebyla levná záležitost…

"No právě. I na to jsme přišli, že když se nám podaří najít tady ty pravé, nadšené mladé lidi, uděláme něco takového, a možná i lepšího, snad i jen za čtvrtinové peníze. Bez Američanů."

Prozradíš, kolik si Simon Sidi odvezl?

"To bych neměl. Ale na to, že se snahou příliš nestrhal… Desítky tisíc dolarů to byly, takhle to říct můžu. Nechci to ale šmahem zavrhovat. Byla to ohromná zkušenost. Profík! A měl psychický vliv na celou kapelu: najednou jsme všichni úplně jinak makali."

Naplnila se obava, kterou jsi vyjádřil, když turné začínalo, že to možná doplatíte ze svého?

"Nakonec to zůstalo na nule. Tedy přesně řečeno, platili jsme, ale za to můžu sám. Na koncertě v Praze mě nenapadlo nic chytřejšího než při poslední písničce vyzvat lidi v hale, aby přišli k nám na pódium. Jenže se jich zvedlo tolik, že to hrozilo zhroucením celé scény. Nakonec to odnesly jen svrchní desky, které popraskaly, jak ti lidé skákali. Když si pomyslím, jaký masakr se mohl stát, polévá mě horko a těch osmdesát tisíc za škody je ještě dobrá cena."

Stává se módou u frontmanů úspěšných kapel, že v jisté fázi kariéry natočí sólové album. Přichází něco takového na přetřes i u Chinaski?

"Nepřichází. Nechme stranou fakt, že když se mi podaří napsat dobrou písničku, dávám ji automaticky kapele. A tak produktivní, abych zásoboval kvalitními skladbami Chinaski i svoji sólovou dráhu, nejsem. Mám sice dost písniček v šuplíku, ale ty jsou tam nejspíš proto, že moc dobré nejsou. Hlavně ale já po sólovém albu netoužím."

Ocitli se Chinaski někdy na hraně rozpadu?

"Ano, a paradoxně to nebylo po Pavlově smrti, kdy by se to dalo očekávat. Průběžně toho vždycky někdo začne mít plné zuby. Já sám jsem odcházel několikrát. V roce 1997 jsme vydali Dlouhej kouř. Deska se chytla a tři roky jsme jezdili dvě stě koncertů ročně. Když tenhle kolotoč nastal a mně došlo, že takhle to bude nejspíš dál vypadat a že takhle budu od té chvíle žít, řekl jsem ne. A zase přišel Pavel a připomněl mi, jak od páté třídy základní školy usilujeme přesně o tohle, a když se zdá, že jsme se k tomu konečně dopracovali, já bych šel od toho? Krize přicházejí periodicky: v pětatřiceti jsem se ohlídl a zjistil, že nemám rodinu, děti, že jsem všechno vyměnil za tohle. A zase jsem měl cukání vykašlat se na všechno a začít žít normální život. Naštěstí se mi to brzo podařilo skloubit, rodinu i dítě už mám, takže se nechám překvapit, s čím na mě krize vyrukuje příště."

Třeba s věkem. V padesáti na pódiu s Chinaski. V šedesáti. Možná i v sedmdesáti. Jak se díváš na takovou perspektivu? Nebo nastane chvíle začít onen "normální život"?

"No jo, ale co by to vlastně v mém případě bylo, normální život? Jsem sice vystudovaný herec, do roku 1999 jsem se herectvím i živil, ale natolik jsem soudný, abych uznal, že mi to nijak zvlášť nešlo. O to hůř dnes, jak jsem se přesvědčil před čtyřmi roky při natáčení svého vlastně jediného filmu Chyťte doktora! Vedle herců, kteří večer co večer vylézají na jeviště a pravidelně stojí před kamerou, bych už neměl šanci, a tak lásku k divadlu v sobě uchovávám už jen tím, že tam často chodím jako divák. Takže normální život… Nevím. Když se nám podaří udržet to v únosných hranicích a když to tak budou přijímat i posluchači, nakonec nevidím nic špatného na tom, dotáhnout to s Chinaski třeba až do důchodu."

Zdroj: prozeny.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama